Beluška ukazuje cestu k přirozené integraci

Zdroj: Učitelské noviny, 3.6.2014

Autor: Radmil Švancar

Zbytky zraku nemusejí být nepřekonatelnou životní překážkou

Bela je vodicí pes Ireny Stefanové: „Přinesla mi pocit svobody a do jisté míry nezávislosti, které jsem dříve nezažila.“ Proto po své fence pojmenovala sdružení, které pomáhá hendikepovaným dětem.

Irena se narodila s progresivní genetickou oční vadou. Svůj hendikep nebere jako fatální omezení života, ačkoliv se v neznámém prostředí velmi špatně orientuje. Prošla si komplikovanou integrací v běžné škole a ze svého prvního zaměstnání – chráněné dílny – si odnesla paradoxní životní zkušenost. Dostala výpověď, protože si pořídila vodicího psa. Proto se rozhodla jít vlastní cestou. Chtěla si splnit své sny a začít pomáhat hendikepovaným dětem, aby je lépe přijal kolektiv jejich vrstevníků. Založila občanské sdružení Beluška, které pojmenovala po své fence. „Beluška byla založena počátkem roku 2013 pro přímou podporu integrace a pomoci osobám se zdravotním postižením. Členy sdružení jsou hendikepovaní lidé, rodiče hendikepovaných dětí i lidé bez postižení. Všechny nás spojuje stejné poslání – odbourávat vzájemné sociální bariéry, aby společnost přirozeně přijímala postižené děti a dospělé za sobě rovné spolužáky, kamarády, kolegy a partnery,“ říká na svých webových stránkách.

Říkala jsem: Nevím

I. Stefanová vzpomíná, že se automaticky odmala chovala jako ostatní děti. Jako děti bez postižení. Vypráví, jak chodila do běžné školy. Měla štěstí, při zápisu narazila na učitelku, která sama měla dítě s Downovým syndromem. Rozhodla se o děvče se zbytky zraku postarat. „Paní učitelce Honcové jsem do dneška vděčná. Opravdu se velmi snažila i o to, aby mě přijal kolektiv. Bohužel 2. stupeň byl pro mě velmi náročný. Přišla jiná třídní učitelka s jiným přístupem.“

„Styděla jsem se říkat, že nevidím, tak jsem říkala, že nevím. Chovala jsem se tedy sice jako vidoucí, ale učitelé si mysleli, že jsem prostě blbá, přitom číst jsem uměla od čtyř let,“ konstatuje lakonicky. Když se v sedmé třídě odvážila jít s pravdou ven a přiznat, že nevidí, učitelé se tvářili překvapeně. Škola přizvala speciální pedagožku – tyflopedku ze speciálněpedagogického centra. I. Stefanová říká, že se ale dokázala vyrovnat se svým hendikepem.

Střední školu absolvovala ve škole pro zrakově postižené. „To bylo z extrému do extrému. Ve speciální škole jsem se cítila jako ve skleníku, ochráněná před realitou. Ovšem děti ze speciálních škol si tento rozdíl většinou neuvědomují. Říkali mi Armáda spásy. Neustále jsem měla touhu někoho zachraňovat. Až tady jsem pochopila, kdy my postižení potřebujeme pomoc a kdy pouhý čas,“ dodává ke vzpomínce na speciální školu. Po škole pracovala brigádně ve státní správě, advokátní a realitní kanceláři nebo v call centru. Během mateřské dovolené založila svou organizaci a začala uskutečňovat své sny. „Mě to skutečně naplňuje a druhým pomáhá,” říká. Co konečně člověk může chtít víc. „Mám ráda život takový, jaký je, s tím, co mi dal, i s tím, co mi kvůli hendikepu vzal,“ uzavírá vyprávění o svém životním příběhu I. Stefanová.

Než špatná integrace, radši žádná

Říká se, že integrovat dítě se zrakovým postižením je to nejtěžší. Je nezbytné upravit prostředí a adaptovat v něm integrovaného žáka, pořídit kompenzační pomůcky, zajistit asistenta … „Z osobní zkušenosti mohu říci, že než špatná integrace, tak radši žádná!“ říká I. Stefanová.

Specifické prostředí a pomůcky jsou závislé na financích. Nicméně tím primárním rizikem špatné integrace je podle ní nepřipravený učitel a kolektiv spolužáků. Tato profesní a lidská nepřipravenost může dítěti s postižením udělat ze života peklo. Je to naprosto zbytečné a dá se tomu předejít. „Proto jsem se pustila do projektu na podporu integrace, kterým se snažíme ve spolupráci s ranou péčí i SPC připravit učitele a děti ve třídě na příchod postiženého žáka,“ vysvětluje.

Je pravda, že po absolvování speciální školy může mít hendikepovaný potíže adaptovat se na život v „neskleníkovém“ prostředí, ale bude to v době, kdy už bude dospělý nebo skoro dospělý. Nebude mít za sebou leckdy traumatizující zážitky z dětství kvůli špatně proběhlé integraci. „To mluvím o všech dětech se smyslovým nebo tělesným postižením. Co se mentálně postižených dětí týká, vyjma dětí s LMP, tam bych plnou integraci příliš nedoporučovala. Každopádně i děti s mentálním postižením by měly zůstávat v kontaktu se zdravými vrstevníky, což jim také dopřáváme v rámci našeho projektu Hrajeme si bez bariér,“ dodává I. Stefanová.

Správná cesta k integraci podle ní začíná ne u okolí dítěte, ale u rodičů. Má pravdu, opakovaně zaznívá, že jejich první pocit po narození dítěte s postižením je šok. Potřebují pomoc, které se jim ale u nás velmi často nedostane v potřebné kvalitě, raná péče stále ještě bohužel leckde není na dobré úrovni. Přitom je velmi podstatné, aby rodičům po narození hendikepovaného dítěte byla pomoc od odborníků z rané péče, kteří jim pomohou nejen s praktickými záležitostmi, skutečně dostupná.

„Je důležité, aby se rodiče srovnali s tím, že mají postižené dítě, dříve, než jde dítě do prvního školního zařízení,“ upozorňuje I. Stefanová s tím, že dítě od nich potřebuje velikou oporu, kterou jinde nenajde. Dalším krokem podle ní jsou služby SPC, které pomáhá v otázce výběru vhodné školy – běžné nebo speciální. Ať už se rozhodou rodiče umístit dítě do jakékoliv školy, podstatné je, aby ho přijal kolektiv a ono samo svůj hendikep. „Právě o to se snaží svou činností naše sdružení. Nabízíme rodičům i školám konzultace, poradenskou činnost a dáváme různá doporučení, na koho se s konkrétními problémy obrátit,“ říká I. Stefanová.

Bílá hůl v kýblu

Pokud SPC doporučí rodičům integraci a rodiče se pro ni rozhodnou, pak přichází do školy Beluška. V rámci projektu Primární prevence – podpora integrace nabízíme workshopy pro děti, žáky a studenty běžných škol. Ve školách nepodporujících inkluzi se jedná o „osvětové působení“. Pokud je v nich integrován hendikepovaný žák, pracujeme s kolektivem jeho spolužáků. „Cílem je podpořit jejich vzájemné bytí tak, aby spolužáci na základě vlastního prožitku lépe pochopili, jaká omezení má jejich spolužák, a tím jej mezi sebe přirozeně přijali takového, jaký je. Snažíme se nabourávat naučená paradigmata oddělení světů zdravých a postižených,“ vysvětluje I. Stefanová.

Semináře vede tým hendikepovaných lidí, na kterých na první dojem není jejich omezení zřejmé. Učitelé vědí, že lektoři jsou lidé se zrakovým postižením, žáci ale ne. Seminář probíhá formou workshopu. Třída se rozdělí na tři až čtyři stanoviště. Na prvním si zkoušejí chůzi (prostorovou orientaci) se slepeckou holí, na druhém pak hmatem poznávají předměty (propojení hmatové a vizuální představivosti), se kterými se běžně setkávají. Na třetím si žáci (mohou i učitelé) zkoušejí nalít vodu ze džbánu do sklenice, vše se zavázanýma očima. „Mám ráda rošťáky, kteří nechtějí jen poslouchat, ale snaží se nabourat připravený program. Obvykle je pozvu k tabuli, zavážu oči a na zem hodím klíče – najdi je. Pak třeba křídu. Většinou zkrotnou. A na nich nejvíce vidíte tu sílu přirozeného prožitku, který dokáže prohloubit sociální vnímání,“ poznamenává I. Stefanová.

Na konci semináře se otvírá diskuze a lektoři se ptají se dětí: Co byl problém? Co se vám líbilo? Co ne? Povězte, je na nás něco divného, jiného? Nevědí. Prý – není. Ale najednou se začínají stydět. „Bývají překvapené, když jim řeknu, že vlastně jsme hendikepovaní. Začíná tím debata o odlišnostech, o jejich zkušenostech, vysvětluji svůj pohled na život…“ říká I. Stefanová. Žáci se během semináře pochopitelně i zasmějí. „Co se stane, když se slepci strčí bílá hůl do kýble,“ ptá se I. Stefanová a děti vymýšlejí… „Nic, řeknu jim nakonec, prostě pozná, že je v kýblu,“ směje se I. Stefanová pobavená vzpomínkou na situaci ze semináře. Taky vypráví, jak je pro děti těžké poznat třeba zeleninu. Až tady si leckdy uvědomí, že na krabičkách léků je informace Braillovým písmem. „Děti při seminářích vidí, že jsme stejní jako oni. Jak se jim tato skutečnost podá, tak ji přijmou,“ vysvětluje I. Stefanová a dodává, že od pedagogů má velmi pěknou zpětnou vazbu. Měsíčně sdružení organizuje 10 až 20 seminářů pro MŠ a ZŠ z celé ČR. Školy se hlásí a registrují v průběhu celého školního roku.

Proč tu jsou zaměstnaní tito lidé?

Novým projektem Belušky, pro který se ale stále ještě hledá místo a peníze, je otevření Kavárny U Belušky, v níž by mělo být zaměstnáno až sedm lidí s hendikepem. „Nechci ale, aby na nich bylo na první pohled vidět, že jsou postižení. Cílem je naopak, aby se lidé překvapeně dívali a uvažovali, proč tu jsou zaměstnaní tito lidé, když jsou úplně normální. Chci využít u každého jeho schopnosti a nedávat postižení na odiv,“ vysvětluje svoji filozofii I. Stefanová. „Z naší strany jsou aktivity občanského sdružení Beluška snahou o podporu rozumné integrace. O to, aby byli lidé s postižením běžně přijímáni ne podle toho, nakolik a jak jsou postižení, ale podle toho, jací prostě jsou jako lidé,“ říká I. Stefanová.

Ke stažení